Jakkoliv chápe většina veřejnosti datum konce druhé světové války jako datum kapitulace nacistického Německa v květnu 1945 (8., resp. 9. května), ve skutečnosti dosud největší a nejstrašnější konflikt lidských dějin dále pokračoval. Konec války byl stvrzen až podpisem japonské kapitulační listiny dne 2. září 1945. Druhá světová válka tak skončila po šesti letech a jednom dni. Boj v Tichomoří nepolevil, naopak se počet ztrát v posledním roce války zvyšoval. Japonské císařství se sice nacházelo v beznadějné situaci, opuštěné svými spojenci a izolované od důležitých surovin, přesto ve válce pokračovalo. Pro Spojené státy americké byla porážka Japonska prvořadým cílem, vždyť právě japonský útok na havajskou námořní základnu Pearl Harbor přiměl Američany ke vstupu do války.
Po ukončení války v Evropě se Spojenci připravovali na mohutnou invazi na domovské japonské ostrovy. Operace DOWNFALL by se v případě realizace stala největší invazní operací v dějinách. Zahrnovala vlastně dvě výsadkové akce - operaci OLYMPIC, vylodění na ostrově Kjúšú a Šikoku, plánovanou na listopad 1945 a operaci CORONET, vylodění na ostrově Honšú u Tokia, plánovanou na březen 1946. Do těchto operací plánovali Spojenci zapojit šest milionů vojáků a vlastní ztráty odhadovali na statisíce (některé odhady hovořily až o milionu a půl). Takovéto odhady podněcovaly výkazy ztrát z bojů na ostrovech Iwodžima a Okinawa. Podle těch se také předpokládaly ještě vyšší ztráty japonské, plynoucí z fanatické obrany domácí půdy. A to nejen mezi vojáky, ale také mezi civilním obyvatelstvem.
K zastrašení Japonců a demonstraci americké síly měly být využity zcela nové zbraně - atomové pumy. Výsledek projektu MANHATTAN přinesl mnoho obětí, nelze jej však považovat za nástroj rychlejšího ukončení války. První puma nazvaná "Little Boy" byla shozena na město Hirošima 6. srpna 1945 a okamžitě bylo zabito přes 70 000 obyvatel města, dalších 70 000 podlehlo zranění. Druhá (plutoniová) puma nazvaná "Fat Man" byla shozena na město Nagasaki 9. srpna 1945 a exploze okamžitě zabila přes 50 000 obyvatel města, celkově okolo 80 000. I když se jednalo o strašlivou bilanci, plošné bombardování japonských měst využívající konvenční munici dosahovalo podobných i vyšších čísel. Japonské vládní kruhy si vážnost náletů odmítaly připustit a dokonce očekávaly, že si na ně japonská veřejnost zvykne a vzepře se jim zvýšenou podporou japonského válečného úsilí.
S očekávaným koncem bojů v Evropě a plánovaným přesunem pozornosti do Tichomoří bylo pro západní Spojence, zvláště pro Američany, zásadní udržení dobrých vztahů se Sovětským svazem. Zde se projevoval i rozkol mezi Brity a Američany v otázkách poválečného uspořádání politické mapy střední a jihovýchodní Evropy. Zatímco britská diplomacie se o tento prostor zajímala a chtěla se v něm angažovat, Američané zde hodlali ponechat volnost Sovětům. Za to očekávali sovětskou pomoc v boji proti Japoncům. Sověti tedy přislíbili zapojení do války na Dálném Východě nejdéle do tří měsíců od ukončení bojů v Evropě, a tak se také stalo. I když byl mezi Japonským císařstvím a Sovětským svazem v dubnu 1941 podepsán pakt o neútočení na dobu pěti let, byl Sověty v dubnu 1945 vypovězen pro údajné porušování japonskou stranou. 8. srpna 1945 vyhlásil Sovětský svaz Japonsku válku a 9. května 1945 zahájil útok do japonského Mandžuska. Do nového sovětsko-japonského konfliktu zapojila Rudá armáda moderní frontové jednotky se zkušenostmi z bojů v Evropě. Hlavním cílem Sovětů bylo pochopitelně posílení vlastní pozice na Dálném Východě a územní zisk. K SSSR tak byla připojena část Mandžuska, včetně přístavu Port Arthur, Korejský poloostrov a ostrov Sachalin.
Jakkoliv je podíl na rozhodnutí o japonské kapitulaci přisuzován použití atomových pum, je třeba brát v potaz vliv sovětského zapojení do války v Tichomoří. Japonci si odnesli z pohraničních bojů se Sovětským svazem bolestné porážky a ponaučení již v letech 1938 a 1939, tedy v době, kdy Sovětský svaz zdaleka nepředstavoval vojenskou sílu z roku 1945. V Mandžusku byla sice dislokována Kwantungská armáda, která představovala nejkvalitnější zbytek japonských ozbrojených sil, proti sovětské přesile se však nemohla výrazněji uplatnit. Japonské obavy ze Sovětského svazu ovlivňovaly jednání vlády a císaře o kapitulaci více, než hrozba americké invaze a atomových pum.
S rozhodnutím o přijetí kapitulačních podmínek sjednaných Spojenci v Postupimi vystoupil japonský císař Hirohito v projevu 14. srpna 1945. Zpráva o japonské kapitulaci vyvolala nadšení po celém světě, kvůli časovému posunu se však někde rozšířila až 15. srpna. Při bouřlivých oslavách v ulicích New Yorku pořídil fotograf Albert Eisenstaedt jednu z nejslavnějších fotografií nazvanou "V-J Day in Times Square" - snímek americké námořníka vášnivě líbajícího dívku v bílých šatech. Podle anglického označení konce druhé světové války v Evropě jako "V-E Day" (Victory in Europe Day) se zrodil i pojem "V-J Day" (Victory over Japan Day). Jelikož však byla japonská kapitulace 14./15. srpna 1945 pouze oznámena, ale k jejímu podpisu došlo až 2. září 1945, je V-E Day spojován s oběma daty. Zatímco ve Spojeném království a zemích bývalého Commonwealthu je jako V-J Day označován 15. srpen (kvůli časovému posunu), ve Spojených státech amerických se jako V-J Day oslavuje 2. září.
Ke stvrzení japonské kapitulace došlo 2. září 1945 v 9:00 tokijského času. Kapitulační akt se odehrál v organizaci amerického válečného námořnictva na palubě bitevní lodi USS Missouri zakotvené v Tokijském zálivu. Z pověření císaře smlouvu podepsal ministr zahraničí Mamoru Shigemitsu a za japonské ozbrojené síly generál Yoshijiro Umezu. Poté ke smlouvě připojit svůj podpis generál Douglas MacArthur jako vrchní velitel všech spojeneckých jednotek v Tichomoří. Dále se podepsali zástupci jednotlivých ozbrojených sil na straně Spojenců: admirál Chester Nimitz za Spojené státy americké, generál Hsu Yung-chang za Čínskou republiku, admirál Sir Bruce Fraser za Spojené království, generálplukovník Kuzma Derevyanko za Sovětský svaz, generál Sir Thomas Blamey za Austrálii, plukovník Lawrence M. Cosgrave za Kanadu, armádní generál Philippe Leclerc de Hauteclocque za Francii, plukovník-admirál C. E. L. Helfrich za Nizozemsko a letecký vice-maršál Leonard M. Isitt za Nový Zéland. Zástupce Kanady, plukovník Cosgrave, se na anglické listině omylem podepsal na jiné místo, za což mohlo jeho zranění oka utrpěné během první světové války.
Tímto aktem se oficiálně uzavřela druhá světová válka. Jejími oběťmi se stalo více než 60 milionů lidí. Nezapomeňme na ně ani po sedmdesáti letech, a nedopusťme, aby se tato tragédie opakovala.
***
FOTOGRAFIE:
 |
| Nejslavnější fotografie z oslav ukončení druhé světové války. Alfred Eisenstaedt, - "V-J Day in Times Squire". New York, 14. srpna 1945. (Zdroj: LIFE) |
 |
| Příslušníci a příslušnice americké armády oslavují před pařížským klubem Amerického červeného kříže zprávu o japonské kapitulaci. Paříž, 15. srpna 1945. (Zdroj: U.S. National Archives) |
 |
| Generál Yoshijiro Umezu, náčelník hlavního štábu japonské armády, připojuje jako druhý v pořadí svůj podpis ke kapitulační listině. Tokio, 2. září 1945. (Zdroj: U.S. National Archives) |
 |
| Japonská kopie kapitulační listiny podepsané 2. září 1945 v Tokijském zálivu. (Zdroj: Wikimedia Commons) |
 |
| Americká kopie kapitulační listiny podepsané 2. září 1945 v Tokijském zálivu. (Zdroj Wikimedia Commons) |
 |
| Po podpisu kapitulační listiny demonstrovaly Spojené státy americké svou sílu přeletem tisíců letadel startujících z letadlových lodí US Navy nad japonským hlavním městem. Tokio, 2. září 1945. (Zdroj: Naval History and Heritage Command) |
VIDEO:
Vzpomínky Jamese Starnese, přímého účastníka kapitulačního aktu na palubě USS Missouri 2. září 1945.
(Zdroj: CNN)
Jedinečné restaurované barevné záběry z kapitulačního aktu na palubě USS Missouri 2. září 1945.
(Zdroj: Naval History and Heritage Command)
(PT)
Žádné komentáře:
Okomentovat