"Málokterá z žen, svírajících v drobné, bělostné ručce vějíř, uvědomí si, že jeho jméno vzniklo od slova vánek, ovívati se a tím že jest naznačen i jeho účel.
Vějíř vládne ženou primitivní i kulturní, ženy tropických krajů ovívají se listy palmovými a bambusovými, ženy kulturních zemí vymýšlejí si kdejaký materiál k tomuto rozkošnému předmětu, pomáhajícímu zvyšovati ženin půvab.
Krajky, flitr, slonová kost, hedvábí. Malba, aplikace, výšivka. To jest materiál a způsob ozdoby vějířů francouzských ještě z dob krásek francouzského dvora.
Tam, ve slunném Španělsku, kde jest třeba chrániti obličej i pokrytou hlavu vějířem, kde vějíř jest tak nezbytný i venkovské krásce jako klobouk, tam, kde s ním tančí ohnivé Carmen, jsou vějíře velké, černé, vyšívané, i zase levné papírové, malované, jak kdy a komu jest třeba.
Od několika let rozmohla se móda vějířů z pštrosích per. Jsou všemožných barev, od ohnivě pomerančové do červánkově rudé, a od světlemodré do gobelínové, od trávově zelené až po brčálovou. Jsou široké i jen ze dvou či tří 'ratolestí' pštrosích, což jest nyní zase modernější.
Naše maminky nosívaly veliké vějíře z černého atlasu s velikými vyšívanými květy a rukojetí želvovou, nebo ohnivě červené s malovanými květy a kostěnou rukojetí, a pak bývaly zvláště drahé a jemné vějíře ze slonové kosti s napsaným křestním jménem. To jméno bylo celé sestaveno z hustě kladených pomněnek. Pak byly éry flitrových vějířů, chvilkových tak jako flirt. Pak vějíř upadal a nyní zase se uplatňuje. Jest zase ovšem rozdíl mezi vějířkem dívenky v tanečních hodinách, který docela dobře sluší prostý dřevěný vějířek s naivními a přece tak milými veršíčky tanečníků, na které po letech vzpomínáme, když rovnáme zásuvky.
A zase zcela jiný jest vějíř 'velké dámy', který může hýřiti vším, čím móda velí i nevelí, a který může skrývati i odkrývati půvabný úsměv a slibný pohled."
Zdroj textu: Hvězda, 1927.
Zdroj obrázků: Hvězda, 1927; FOTO FB stránka Adolf Loos Plzeň.
(ŠS)
Žádné komentáře:
Okomentovat